Když vyprovodil kočár s knížepanstvem, vrátil se Rumcajs k Mance do jeskyně, položil se na postel ze smrkových kulatinek a povídá: “Teď si chvilku odpočinu.” A už zavírá oči, aby si lehce po loupežnicku zdřímnul. Jenže vtom si k němu přisedla Manka. “Nerada ti, Rumcajsi, zavírám cestičku do spaní, ale pro knížepána jsi zanedbal ostatní práci. Včera tu byla poštovní sojka s vyřízením, že se k nám do Řáholce chystá nějaký obr rabiják z Prachovských skal.” “Tam bývali obři vždycky pěkní řvouni a dranti,” pokýval hlavou Rumcajs. Vtom tluče někdo venku na skálu, až před Rumcajse sletěl kus stropu. Rumcajs vyběhl z jeskyně. Venku stojí obr, kus je to pořádný: vzrostlý buk mu sahá jen do pasu. Obr hned spustil jako z věže: “Od zítřka je tenhle les můj. A ty se, Rumcajsi, koukej klidit.”

Rumcajs si nabral pořádně dechu a zavolal jako do hor: “Tenhle les jsem dovedl ochránit před samotným knížepánem a ochráním si ho před každým. Před tebou taky.” “To bych rád viděl, jak to uděláš,” zarámusil obr a dal se do smíchu, že se to nad krajem chvíli válelo. “Ale protože jsi mě zastihl při dobré náladě, přijdu dnes po kafi a budeme o Řáholec kácet stromy.” A dupal zpátky do skal, aby se na to pořádně prospal. Zamíchal při tom hlavou v mracích, až se začalo stahovat na bouřku. “S tímhle rabijákem nebude nijak lehké zápolení,” povídá Rumcajs Mance. “Vždyť to chlapisko jen hne malíkem a roztrhne buk odshora až dolů.” Manka dobře věděla, že těžké myšlenky berou sílu. Usmála se na Rumcajse: “Víš co, radši skočím do sklípku pro hrnec medu a trochu si podepřeš život.” Odběhla pro med. Po lese se tmí a tmí. Směrem k Jičínu šlehlo pár vzdálených blesků a trochu tam zahuhlal hrom. A rána! A někde pořádně blízko. A už taky od sklípku letí Manka s hrncem medu: “To je nadělení. Podívej se.” Postavila hrnec kameňák před Rumcajse. V medu se to všelijak hází a přehazuje. “Co je to tam?” diví se Rumcajs. “Blesk,” řekla Manka. “Sjel nám do medu.” Rumcajs vyskočil z balvanu. “Aby ti tak ještě ublížil!” “Kdepak,” řekla Manka, “celý se zamedil a sotva se hýbá.” To už se z hrnce ozvalo neveselé zapraskání a smutné elektrické škrtání. Blesk vystrčil hlavu z medu a povídá: “Takhle zle mi ještě nebylo. Já už se nikdy nedostanu zpátky na báň nebeskou.” Maličko zasršel a bylo to, jako když pláče. “Chudák,” povídá upřímně Manka. Rumcajs ji zrovna včas napomenul: “Jen se mi nerozbreč, abys ho slzama neulila docela. Radši přidrž hrnec a já blesk vytáhnu, než nám v medu zcukernatí.”

Manka popadla kameňák za ucha, Rumcajs si pomázl ruce jezevčím sádlem a vytáhl blesk z medu. Čistě ho otřel a vyleštil hadříkem. Z blesku je panáček jedna radost. Nepostojí, poskakuje, všecky klouby v něm jen hrajou. Sáhl do ohnivé kapsičky pro hromometr, podíval se na ciferník a povídá: “Už zas bych mohl bít celou bouřku. A jak se vám odměním? Mám tu do něčeho prásknout? Mám tu něco rozsekat?” “A to radši ne,” povídá Rumcajs. “Leda kdyby ses tak dovedl udělat pěkně dokulata, aby ses mi vešel do kapsy.” “To je pro mě běžná silozpytná hračka,” zasršel vesele blesk a stočil se do kuličky. Celá jemně zářila a tiše šuměla. Rumcajs si ji strčil do kapsy. Jen se to stalo, přihnal se obr. Chvíli dupal kolem jeskyně, až se kameny samy kutálely a potoky se vylívaly z korýtek. Potom zarámusil: “Rumcajsi, je po kafi. Teď budeme kácet stromy o les Řáholec. Já začnu.” Obr si vyhlídl buk jako věž, udělal k němu krok a jen tak hodil rukou, jako když chce fleknout esem – a buk se rozskočil; rozletěl se odshora až dolů na dva kusy, ještě chvíli se v lese kolem všecko třáslo. Rumcajs uhnul třískám, obešel rozštípnutý buk a uznale povídá: “To byla dobrá práce. Taková už se v Čechách málo vidí.” “Teď zas ty,” řekl obr. “A protože jsi menší, můžeš to dílo po mně jen dodělat.” Jenže Rumcajs zavrtěl hlavou: “Já nikdy po nikom nedojídám.” Vyhlídl si takový buk, že byl nejmíň za dva obrovy. Udělal od něho několik krůčků bokem a opatrně strčil ruku do kapsy. “Troufáš si pořádně. Ale to snad aby ses na to víc rozpřáhl,” rozřehtal se obr. Rumcajs vyjel rukou z kapsy a hodil po buku bleskovou kuličkou. Nejdřív se modře zablesklo s kraječkou z ohýnků. Pak dlouho hřmělo, jako když se všecky jarmary kácejí jedna přes druhou. To blesk sekal buk na polena. Potom to trochu potichlo. To blesk štípal polena na dračky. Nakonec přeskakovaly už jen drobné elektrické ohníčky, jak blesk přesekával větvičky a rovnal je do otýpek, aby po něm zůstalo v lese pořádně uklizeno. A klik sem, klik tam, a byl pryč. Zůstalo tam po něm sedm sáhů čistě naštípaného bukového dřeva. Obr na to kulí oči a nakonec Rumcajsovi povídá: “Jo, chlapče, když máš takového služebníka, jak by to teprve muselo lítat, kdyby ses do toho dal sám!” A radši upaloval zpátky do Prachovských skal.